Také jste si všimli malé nenápadné knihovničky v hale polikliniky ve Vodňanech? Opírají se tam vedle sebe méně či více atraktivní knihy, které jejich původní majitel už přečetl a rozhodl se je poslat dál. Není snad nic horšího než pohled na knihu někde u popelnice na tříděný odpad. Současně určitě všichni známe ten bezradný pocit, když zjistíme, že naše domácí knihovna „praská ve švech“ a nastává nerudovská otázka „Kam s ním?“. V duchu děkuji nápadu předávat si knihy, jejichž čas ještě zdale­ka neskončil. Kromě knih se totiž tato filosofie sdílení začíná týkat stále většího počtu artiklů. Nedávno jsem četla, že v Číně se systém těší takové popularitě, že si lidé půjčují nejenom auta, kola, ale i třeba cestovní kufry. Ekologové tomu říkají princip trvalé udržitelnosti, ekonomové sdílená ekonomika. Radostmi kazí jen jedna obava. Od technicky vzdělaného známého vím o takzvaných „kazítkách“, kterými prý výrobci opatřují nově vyrobené zboží, aby se nedožilo vysokého věku - aby sloužilo jen do konce záruční doby a pak se roz­bilo a jejich majitel byl přinucen koupit si novější a zcela jistě lepší modernější zboží a hory věcí se tak mohly obnovo­vat. Mají je auta, elektronika, a dokonce prý i textil.

Ale věřme spíše v optimistické konce. Tak jako nejspíše nepředpokládáme, že si z knihobudky jednou vyzvedneme knihu, jejíž stránky budou špatně čitelné nebo dokonce prázdné, věřme, že i ve Vodňanech se budeme stále častěji setká­vat s podobně osvícenými nápady, které nám budou mile zpříjemňovat život.

Radka Madarová